Díky bohu jsem to přežil. Tak jsem si oddychl v pondělí 18.7.2005 ve 2 hodiny ráno, když jsem zaparkoval auto za domem po návratu z rakouského Worschachu. Náročná sportovní trojkombinace pro mě začala týden před Self-Transcedence 12 hodinovkou ve Stromovce. Týden jsem se věnoval jako průvodce po krásách vlasti svým kamarádům z Aljašky. Ve 12 hodinovce (sobota 11.6.) se mi podařilo podat výborný výkon (jak je sděleno jinde). Během neděle a následujících 4 pracovních dnů jsem odpracoval 89 hodin a naběhal 46 km, abych v pátek 17.6. ráno mohl odletět do Japonska. Týden jsem pak měl možnost poznávat, jak je Japonsko krásná a různorodá země a jak vypadají japonské reálie. Přitom jsem byl nucen trávit s pokrčenými koleny více než 2000 km na zadním sedadle vozu Hyundai. Občas jsem si mohl kolena natáhnout posezením za volantem – avšak za cenu psychického stresu při řízení auta v levostranném provozu. V neděli 26.6. jsme v časných ranních hodinách vyrazili na trasu mistrovství světa na 100 km kolem jezera Saroma. Jezero Saroma je vlastně záliv Ochotského moře, se kterým ho spojuje asi 800 m široký průliv. Má nádherně čistou slanou vodu a oplývá mořskou havětí a řasami, které jsou hnědé a hlavně při odlivu hyzdí pobřeží. Start byl v městečku Yubetsu, kde před startem bylo husto. Veřejného závodu,který se běžel současně s mistrovstvím světa se zúčastnilo několik tisíc Japonců a Japonek. Tito domorodci běželi výborně a několik desítek mně jich porazilo. Tisícihlavý zástup vybavený čipy vyrazil ráno v 5:00. Již v tuto dobu bylo nepříjemně teplo. Krátkým obloučkem po městě jsme se ještě jednou vrátili do prostoru startu, abychom pokračovali směrem k moři. Asi na 16 km byla na úzké šíji v Ryugu-dai obrátka. Od 13. km jsem do obrátky míjel rychlejší protiběžce mezi kterými si výborně vedl Dan Orálek. Po obrátce až do 25. km jsem měl naopak možnost sledovat davy protiběžících pomalejších ultramaratonců. Mezi 25. a 35. km byl nepříjemný „vnitrozemský“ úsek, kde se do nás sluníčko již řádně opíralo. Zde jsem již nabral slušné tempo a konečně začal také nějaké soupeře předbíhat. Přestože vedro bylo stále větší, od 40. km jsme se mohli většinou kochat pohledem doleva na Saroma jezero. Nádherné panoráma se naskytlo kolem maratónu, kdy jsem měl mezičas 3:35. V jediném větším stoupáku po 50.km jsem předbíhal unaveného Jardu Kašeho. Vedro bylo stále větší a stínu poskrovnu. Přesto jsem úspěšně valil až na 70.km, kde jsme 10 km běželi po cyklistické stezce. Zde jsem nějak zpomalil a začal být předbíhán. V tomto úseku jsem mimo Wima Epsampa, který je ještě starší než já, nikoho nepřeběhl. Na občerstvovačce před 80.km jsem šel dokonce chvíli pěšky. Pak ale začala nádhera, octli jsme se v mírně zvlněném terénu na cyklistické stezce, která vedla nejprve lesem plným žlutooranžových lilií na úzkou šíji, oddělující vlevo jezero Saroma a vpravo Ochotské moře. Nádherné scenerie a poměrně silný ochlazující vítr mně dodali spoustu energie k běhu. Mrzelo mně, když přišla na 89. km obrátka a já se musel vracet zpět po šíji do cíle, který byl v městečku Tokoro. Závod byl pořadateli perfektně připraven. Počátek trasy do 15 km byl na silnici značen po 1 km pak po 5 km a od 55 km opět po 1 km. Po 5 km byly umístěny bohatě zásobené občerstvovací stanice, na kterých byla i možnost mít svoje věci. Všechny nápoje na kontrolách byly vychlazeny a obsahovaly led, což bylo ve vedru příjemné, ale mně to dělalo problémy s rychlým pitím. Velmi se mně líbili „osvěžovny“- voda se spoustou ledu a speciálními japonskými „šufánky“ kterými se závodníci polévali. K jídlu bylo k dispozici běžné ovoce a keksy. Zachutnaly mně rýžové gely, které byly nabízeny na některých kontrolách.
Za cílem překonat osobní rekord jsem výsledným časem 8:53:09 zaostal o 6 minut. Druhý cíl slušně bodovat za družstvo jsem splnil. Celkový výsledek našeho přestárlého týmu však byl chabý – skončili jsme na posledním 16. místě. Věkový průměr naší reprezentace byl 48,4 let!?. Jedině Dan Orálek byl výjimkou a předvedl výkon hodný reprezentanta.(8:14). Tento závod již zřejmě není pro geronty, ze 71 mužů jich za mnou doběhlo pouze 17 a z 18 žen pouze 5. Avšak v imaginární kategorii padesátníků bych byl třetí.
Týden po této stovce jsem provedl něco, co se jistě negativně projevila o 13 dní později ve Worschachu. Jednalo se o seběh hory Fudžisan (3770 m.n). Nejprve jsme se „vyškrábali“ nahoru, abychom si oběhli kráter (asi 3 km okruh). Poté následoval běh v prudkém klesání (cca 45o) podklad tvořil příjemně měkký černý sopečný popel a tak jsme „letěli jako ptáci“ obrovskou rychlostí dolů až na parkoviště. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, kterého nelituji, neboť tak rychle a tak dlouho (56 minut) jsem v životě dosud neběžel. Následovat krutý trest za tento požitek – celých 10 dní jsem již po krátkém běhu měl obtíže se svaly ohýbačů stehen. Teprve 3 dny před odjezdem do Rakouska se moje svaly zregenerovaly.
O MS ve Worschachu se zmíním jen stručně v osobních poznámkách, neboť vše důležité již napsal Vlasta. Již před závodem mně zaujal obrovský zájem veřejnosti o tuto akci. Provizorní parkoviště na okolních loukách byla zaplněna stovkami automobilů. Velkolepě na mě působily atrakce a doprovodný program v místě radnice. Při závodě jsem udělal začátečnickou chybu. Při opakovaných deštích se mně zapařila a zmacerovala kůže na prstech nohou. Situaci jsem chybně vyhodnotil – v domnění, že mám banální puchýř a z falešného hrdinství a z lenosti jsem si nohy neošetřil a nevyměnil boty ani ponožky. Změnil jsem však pohybový stereotyp a svalová disbalance se projevila na moji páteři. Výsledkem byl posledních 50 km odstrašující styl běhu ( v hlubokém předklonu) podobně jako když dokončuje 24 hodinovku Franta Gallik. Svůj cíl (překonat letošní maximum - 222,8 km) jsem nakonec nesplnil a bezprostředně jsem byl zklamán. S několikadenním odstupem, po zahojení prstů, jsem však v celkovém kontextu vražedné série všech 3 závodů, spokojen a v plném zdraví se těším na 48 hodinovku v Kladně. Obdivuhodný výkon při závodě podal již standardně Vlasta. Svoji fyzickou a psychickou odolnost prokázal i při zpáteční cestě autem, když byl schopen bezpečně odkočírovat většinu cesty se dvěma polomrtvými pasažéry. Bezchybné zázemí a handlerské služby mně zajišťovali Anička, Ivoš, Tomáš, Věra, Vašek a další obětavci z našeho týmu. V okamžiku, když jsem měl pocit, že svůj cíl již nesplním, mně ujeli nervy a komunikoval jsem zkratkovitě. Všem dotčeným se za to ještě jednou omlouvám.
J.Ondruš