Transe Gaule 2002
ÚVOD
PŘEDZÁVODNÍ PŘÍPRAVY
DOPROVOD
ÚČASTNÍCI
ORGANIZACE ZÁVODU
PÉČE O ÚČASTNÍKY
VLASTNÍ PRŮBĚH ZÁVODU
POTŘEBY K ZÁVODU
POZNÁVÁNÍ FRANCIE
CELKOVÉ VÝSLEDKY:
ÚVOD
Dlouhé transkontinentální etapové běhy závody umožňují mimo sportovní vyžití
také detailní poznání cizích zemí. Účastníci si mohou učinit slušnou představu
u rázu krajiny, architektuře, kultuře a zvycích místních obyvatel.
Ultramaratónci na těchto akcích bývají nositeli “cestovateských” genů a rádi se
podřizují nomádskému způsobu života. Mají také geneticky zakódovanou
zarputilost a snahu dosáhnout cíle vlastními silami za každou cenu. Skupina
závodníků a doprovodných osob většinou funguje v přátelské rodinné atmosféře,
která však někdy může přejít i v “ponorkovou nemoc”. I osoby málo společenské a
plaché, či bez jazykové výbavy, zde snadno navazují přátelské vztahy. Mezi
nejznámější "trans-běhy" na světě patří Trans-Amerika 4961 km od Pacifiku k
Atlatntiku za 71 dní (letos doběhlo 6 mužů a 2 ženy). Trans- Australia
neboli Běh žárem (Race of Fire), kdy je nutno překonat 5000 km ze západního
pobřeží na východní přes pouště (naposledy běženo v r. 2000, prvních etap se
zúčastnil i Jarda Kocourek). Na duben 2003 se plánuje i Trans - Evropa, 5100 km z Portugalska do
Moskvy (chce běžet i Miloš Škorpil). Tyto běhy mě velmi přitahují. Jako stále
aktivní ultraběžec bych samozřejmně rád nějaký absolvoval. Zatím však váhám
hlavně pro přílišnou časovou i finanční náročnost a strach s trvalého poškození
zdraví. Jako lékař sleduji tyto akce s velkým profesionálním zájmem, neboť
prakticky u všech účastníků dochází k určitému poškození zdravotního stavu od
banálních zánětů šlachových pochev, přes záněty okostice, malnutrice, hormonální
poruchy až po selhávání ledvin, srdeční arytmie a náhlé úmrtí.
Kouzlo etapových běhů jsem poprvé objevil v roce 1995 na Moravském
Ultramaratonu (MUM). Těch 7 x 42 km jsem tehdy ke svému překvapení zvládl a i
další ročníky byly pro mě příjemnou relaxací. Pomineme- li délku závodu, je
mezi MUMem a transkontinentálními běhy velký rozdíl. Na obou akcích musí
závodník sám svými silami běžet. Ostatní služby běžně dostupné na MUMu
(lékařská péče, masáže, občerstvovací stanice, stravování s jídlem až do úst,
vlastivědné poznávání) si však běžci většiny transkontinentálních běhů
zajišťují vlastními silami a prostředky.
Koncem roku 2001 jsem se ze článku Davida Silla dozvěděl o vhodném
kompromisu, který jsem si mohl se svou fyzickou kondicí a ještě rozumné délce
dovolené dovolit. Jednalo se o 2. ročník běhu napříč Francií - La Transe Gaule. Během
18 etap od 28. srpna do 14 září byli závodnící nuceni absolvovat 1145 km od kanálu La Manche ke Středozemnímu
moři. Každá etapa měla časový limit (5.5 km/hod), jehož nesplnění by vedlo k
vyřazení ze závodu. Do dubna 2003 se jedná o nejdelší běh v Evropě.
PŘEDZÁVODNÍ PŘÍPRAVY
Sportovní přípravu jsem nijak speciálně neodlišoval od běžného běhání pro
radost a pro kondici. Pouze jsem běhal více po asfaltu a pomaleji než jsem
míval ve zvyku. Během treninku jsem si testoval co vydrží síťka po operaci v
mém pravém třísle. Občas mě tříslo bolelo, ale nikdy od června 2002 mně
neomezovalo od volného běhu. Další část přípravy jsem věnoval samostudiu
základních francouzských slovíček. Dále jsem sháněl doporučených pět porobných
map oblastí, přes které jsme běželi. Na čtyřech, které jsem sehnal jsem si
vyznačil trasu . Felicii combi jsem odstraněním zadních sedadel přeměnil v
malou dodávku a úložný prostor jsem zaplnil zásobami potravin a tekutin.
DOPROVOD
Propozice závodu požadovaly vlastní doprovod. Sehnat člověka zapáleného
sportem, který by mohl na 4 týdny opustit svoje prostředí nebylo vůbec
jednoduché. Nakonec jsem měl obrovské štestí v osobě Václava Supíka, mladého důchodce
a běžce na dlouhé trati. Vašek byl nejen výborný podpůrný tým, ale i kouč během
závodu. Jeho řidičské zkušenosti za volantem Felicie byly neocenitelné. Jako
letec a paraglider dokázal předpovídat počasí - většinou tvrdil, že bude vedro.
Vrchol jeho navigačních schopností byla naše jízda skrze centrum Paříže ve 2
hod ráno podle hvězd, která neměla chybu. Velice jsem si cenil, nejen já , ale
hlavně moje unavené nohy, jeho schopnosti zaparkovat tak, že do naší
"ložnice" v tělocvičně to bylo jen pár kroků. Místa občerstvení, kde
na mně Vašek s autem čekal, vybíral vždy optimálně ve stínu, takže nápoje byly
stále studené. K zásadnímu rozporu mezi námi docházelo pouze při rozhodování,
zda zaparkovat co nejblíže (což byl můj požadavek), nebo ve stínu (což požadoval
Vašek, který cítil odpovědnost za auto naložené ovocem, mléčnými výrobky, pivem
atd.). Vašek se nakonec stal jedním z pořadatelů. Díky svým jazykovým
schopnostem a běžeckým zkušenostem byl velmi oblíbený mezi ostatními běžci.
Pravidelně občerstvoval Riu, která měla nejraději vodní meloun, Karlheinze,
který pořadoval Coca colu. V pořátečních fázích etap občerstvoval mlékem i
vedoucího Rainera, který pil mléko. Dalším běžcům běhajícím kolem mně (Trond,
Guus..) poskytoval, co mohl.
ÚČASTNÍCI
Na startu v Roskoffu ná stanul jeden vozíčkář a 25 běžců:
Bernard GROJEAN, Francie, 50 let, trenér basketballu. Na vozíčku
absolvoval Transe Gaule již v roce 2001. Paraplegii si přivodil pádem při
paraglidingu. Během závodu měl problémy s šlachovými pochvami na rukou obdobně
jako většina běžců na nohou. Měl kvalitní doprovod a dále ho doprovázel pes
"Melody". Záviděl jsem mu v v klesácích. Obdivoval ho v kopcích a
litoval ho v úsecích "bohatých" na kamiony.
Nyní závodníky vyjmenuji v pořadí jak doběhli do cíle:
1. Rainer Wilfried KOCH, Německo, 21 let , student, byl nejmladší a
nejlepší. Je také nejmladší člověk, který kdy doběhl Spartathlon. Neprojevoval
žádnou únavu, nepotřeboval žádné masáže a vypadal, jakoby neběžel s námi. Ve
všech tělocvičnách,kde jsme přespávali byl vždy první- obsadil nejlepší místo,
většinou relaxoval poslechem MP3 hudby z notebooku. Neměl vlastního
občerstvovače, byl občerstvován pořadateli, protože běžel vždy první nebo také
Vaškem. Rád na občerstvačkách pil mléko.
2. Serge GIRARD, Francie, 48 let . Přeběhl 5300 km přes Jižní Ameriku
z Limy v Peru do Rio de Janeira. V roce 2003 plánuje travers přes Afriku. Stále
se usmíval, ale většinu času tvrdil, že je unavený . Vídával jsem ho jen na
startech a na večeřích. Spal většinou mimo kolektiv v hotelech nebo penzionech.
Jako doprovod měl pěknou manželku a kamaráda.
Všechny další uvedené se mi alespoň v jedné etapě podařilo překonat.
3. Luc DUMONT-ST-PRIEST, Francie, 37 let, řidič kamionu. Absoloval
také Transe Gaule v roce 2001. Sympatický vyhublý ultramaratonec, s
příbývajícími etapami získával stále větší glanc. Přestože jeho manželka Alix
byla jednou s pořadatelů, neměl žádný standartní doprovod a běžel všechny etapy
s camel-bakem na zádech. Když mně dobíhal byl slyšet jeho typický krátký dupavý
krok a chrastění jeho camel- baku, pil přesně podle hodinek každých 10 minut.
Několik etap byl s námi i jeho roční syn Kazimír - maskot závodu.
4. Jean-Claude LE GARGASSON, Francie, 47 let, elektrikář. Přestal
kouřit před 15 lety a nyní je závislý na běhání. Jeho strojové pravidelné tempo
nebylo ničím ovlivnitelné, nekoukal napravo nalevo jen běžel. Než jsem zjistil
kolik je mu let dal jsem mu přezdívku "dědeček" Doprovázelo ho
manželka a starala se o něho vzorově.
5. Guus SMIT, Holandsko, 37 let, zdravotní bratr. Svobodný vášnivý
ultramaratonec a triathlonista. Absolvoval 60 ultramaratonů a připravoval se na
Trans- Evropu 2003. Měl přezdívku Gaston. Výborný společník, vždy usměvavý,
spokojený, perfektně ovládal všechny jazyky zde používané a sloužil jako
překladatel. Neměl vlastní doprovod počáteční etapy běžel s camel- bakem,
později používal různé občerstvovače nejvíce Vaška. V říjnu nás zastihla
neuvěřitelná zpráva, že tento mladý sportu oddaný kamarád již není mezi námi.
Tragicky zemřel v říjnu 2002 při 125
km běhu přes ostrov Reunion. V mých vzpomínkách však
zůstává navždy.
6. Hervé GOARANT, Francie ,31 let, student teologie. Připravuje
diplomovou práci na téma "Asketismus a běhání,hledání duchovních hodnot u
běžce". Žije v Alpách a velice mu šli k duhu běhy do kopců, kde mě
většinou předbíhal. Jako doprovod měl svého otce, který se o něho staral jako o
nemluvně občerstvení dostával každé 2 km, Dostával dokonce i suchý kapesník na
otření nosu. Karavan jeho "Papá" mně znervozňoval svým opakovaným předjížděním.
V každé tělocvičně dostával od otce asi 2 hodinové masáže. Otec mu dokonce i
pral jeho prádlo. Všichni jsme mu záviděli.
7. Philippe DIEUMEGARD,Francie, 46 let, technik telekomunikací. Nestaví
si žádné limity. jako jediný člověk dokončil dvanáctinásobného železného muže v
řadě (45.6 km
v bazénu, 2160 km
na kole a 510 km
běhu). Většinou běžel ve dvojici s Hervém. Udržovali od začátku strojové pomalé
tempo ,které během etapy postupně stupňovali. Svého úspěchu dosáhl díky své
perfektně vyholené a udržované lebce a maskotu Bart Simpsonovi, se kterým vždy
dobíhal do cíle. Doprovázela ho modrá skříňová dodávka, měl 2 občerstvovače,
kteří se během závodu vystřídali a oba byli dobří povzbuzovatelé.
8. Jan ONDRUŠ
9. Trond SJAAVIK, 44 let , Norsko. Sympaťák žijící těsně pod
polárním kruhem v Mo i Raně. Špatnou taktikou běhu si přivodil tendovaginitidu
bérce a od 7. etapy překonával obrovské problémy, aby mohl pokračovat. Od 15.
etapy se opět začal rozbíhat. Neměl žádného občerstvovače. Běžel opásán
ledvinkou se spoustou malých lahviček kolem pasu.
10. Karlheinz KOBUS, Němcko, 36 let , Dokončil Trans-Australia v roce
2000. Na svůj věk velice zkušený ultramaratonec, dokázal běžet celý závod ve
vyrovnaném tempu. Stále usměvavý. Nejevil žádné zdravotní problémy během celého
závodu. Po většinu závodu jsme běželi v blízkém kontaktu. Míval rychlejší
začátky a pomalejší závěry etap Pro svou robustní postavu běhal do kopců
pomaleji nežli já. Doprovod neměl žádný, běžel s ledvinku s lahví. Jeho
občerstvovačem se od 3. etapy stal Vašek. (
11. Jacques MARTIN, Francie 39 let , inženýr, Transe Gaule již
dokončil v roce 2001. Před 21 lety přeběhl napříč Saharou. Stejně jako Luc jeho
výkon rostl etapu od etapy. O jeho kvalitách svědčí, že za 14 dní po
absolvování Transe Gaule dokázal doběhnout Spartathlon v Řecku za 34:32min.
Předvedl vyrovnaný výkon v žádné etapě neměl žádný znatelný výpadek. Měl
podobný styl běhu jako já. Společně jsem doběhli do cíle 3. etapy. Jinak jsme
spolu moc kilometrů nenaběhali. Jako drsňák "odkojený pouští" žádný
doprovod nepotřeboval. Běžel většinou s camel - bakem. Podporoval ho převážně
také Vašek.
12. Ria BUITEN, Holandsko, 47 let. V Roskoffu jsem nevěřil, že toto
křehké děvče hodlá tento závod běžet. Celou trasu projevovala závodivý duch,
jen nerada se nechala předběhnout. Jejímu výkonu neuškodily
"nevyzpytalené" změny tempa, když první kilometry běžela v čelní
skupince a pak zpomalila, aby v cílové rovince opět závodila o pořadí v etapě.
Na silnici byla velmi obtížně předběhnutelná. Překonat se nechala jedině když
odešla do křoví nebo kavárny - na toaletu či kafe, nebo se zastavila při
občerstvování. Osudová ji byla 14. etapa, kdy se z nepochopitelných důvodů se
otočila 120 stupňů a odbočila s trasy. Ve vedru, bez tekutin, pěněz a
telefoního čísla na pořadatele si zaběhla 90 minut navíc. Její regenerace byla
vzhledem k dehydrataci nedostatečná a v následující etapě si přivodila svalové
zranění, se kterým laborovala až do konce etapy. Většinu etap jsme běželi spolu
nebo byli poblíž. Doprovod neměla žádný. Zpočátku používala camel - bak. Od 3.
etapy se o ni staral Vašek. Pak běžela lehkomyslně zcela na lehko.
13. Eric KREA, Francie, 39 let, vychovatel. Triatlet. Na kole
absolvoval 26 000 km
z New Yorku do Rio de Janeira. V 11. etapě oslavil své 40. nározeniny.
Uprostřed závodu musel překonávat jako většina závodníku bolestivý otok přední
strany bérců. Mimo poslední etapu, běžel celý závod vždy za mnou, často to byl
jen pár minut a proto jsem dobře poznal jeho doprovod. Jednalo se o starší
velmi společenský pár, neznající slovíčko anglicky, zřejmně rodiče. Vždy mně
ohromně povzbuzovali. Poslední etapy ho doprovázela i jeho manželka, krásná
štíhlá dáma.
14. Daniel MULLER, Francie , 50 let, ředitel firmy. Loňský absolvent
Transe - Gaule. Typicky běžel vždy s ohromným "turbanem" kolem hlavy.
Celý závod běžel bez zřejmých obtíží vyrovnaným tempem. Nebyly na něm vidět
nějaké zřejmé obtíže. Mimo první a poslední etapu dobíhal vždy za mnou. Doprovod
neměl žádný. Běžel s baťůžkovým camel -bakem.
15. Peter BACKWIN, USA, 40 let, vědec zabývající se zemskou
atmosférou. Do 5. etapy byl v absolutní špičce s rychlostí přes 11 km/hod. Pak podobně
jako většina dalších si přivodil zranění na přední straně bérce. Jeho zánět
však přecházel stejně jako u Remyho na okostici. Jen díky obrovské
ultravytrvalecké vůli závod dokončil. Největší obtíže měl v 10. až 12. etapě,
kdy "docházel" do cíle poslední a jen několik minut před stanoveným
časovým limitem. Běžela zde i jeho manželka Stephanie. Měl doprovod Mike
Susedik - na kole, ale celý závod absolvoval s camel- bakem a digitálním
foťákem.
16. Jean-Claude REANT, Francie, 43 let, zedník. Na Transe Gaule se
přišel jen proběhnout, nikoliv závodit. Běžel standartně celý závod. Měl stejné
problémy jako většina dalších a střední část závodu prokulhal s oteklými bérci.
Doprovázela ho starší dvojice, zřejmně rodiče, které jsem vidíval na trati jen
na začátku etap.
17. Stephanie EHRET, USA, 39 let, fyzioterapeutka. Manželka Petera.
Usměvavá štíhlá blondýnka. V prvních etapách velmi rychlá - rychlejší než já. V
polovině závodu však stejně jako Peter trpěla pro bolestivý otok bérce.
Doprovázel ji Mike, ale celý závod běžela s camel-bakem.
18. Donald Winkley, USA , 64 let, důchodce. Stále běhající legenda
ultrmaratonského světa. Absolvoval Trans America, letos odstoupil z Trans
America v 38. etapě. Absolvoval Transe Gaule 2001. Je držitelem 2. nejlepšího
času na 48 hod v kategorii nad 60 let (322 km). Běžel jako stroj, mimo kopců, kde se
zadýchával a často přecházel do chůze. Ze svých bot měl odřízlé špičky - jako
prevenci puchýřů. Ve středních etapách měl rychlé začátky a mně trvalo i
několik kilometrů, než jsem ho dohnal. Byl ještě větším "znalcem -
ochutnávačem" francouzského vina nežli já. Po doběhnutí vždy ve své
pravici třímal typickou láhev s vinětou. Odmítal spát pod střechou v uzavřených
prostorách a často trávil noc venku pod širákem. Dona občerstvovala vždy
usměvavá šaramantní dáma Jacqmuene, jejíž pomalá a krásná francouzština byla
srozumitelná i mně.
19. Annick LE MOIGNIC, Francie 46 let, státní zaměstnankyně. Štíhlá
dívenka, celým závodem proběhla bez větších výkyvů ve standartním tempu.
Doprovod měla zřejmně rodiče. Více jsem o ní nezjistil.
20. Rémy NORMAND, Francouzská Guyana, 41 let, mechanik na odpočinku.
Unaven civilizací se usadil v deštném pralese a bydlí zde v malé chatrči. Je
přivyklý běhat v tropickém podnebí. Jako první měl zdravotní problémy s bérci.
Trpěl a kulhal již od 2. etapy, přesto mu nechyběl úsměv a optimismus.
Vzpamatoval se kolem 15. etapy. Neměl žádný doprovod běžel s ledvinkou a 2
lahvemi. (
21. Marianne BLANGY, Francie, 39 let, farmaceutická asistentka,
manželka Philippe. Běhala pomaličku vzadu. Nijak speciálně jsem ji více
nepoznal.
22. Philippe GRIZARD, Francie, 49 let, farmaceut, manžel Marianne,
hlavní hrdina závodu, který dobíhal většinou poslední často přibíhal z tratě
přímo na večeři. Neměl prakticky žádný čas na regeneraci.
Nedokončili 3 atleti - všichni místní :
Bernard ROY 48 letý, který se o Transe Gaule pokoušel již loni, kdy
ukončil ve 12.etapě pro vymknutý kontník při močení během běhu. Letos si údajně
přivodil únavovou zlomeninu metatarsu ve 3. etapě.
Jean-Bernard PAILLISSER 50 letý, který vzdal ve 3 etapě pro celkovou
únavu. Běžel poté některé další etapy.
Philippe FAVREAU zkušený 34 letý ultramaratonec. V roce 2001 doběhl
Transe Gaule na 2. místě. Tentokrát závod ukončil v 11. etapě pro problémy s
Achillovou šlachou.
ORGANIZACE ZÁVODU
Tento grandiozní podnik uskutečníla jen hrstka pořadatelů. Duší všeho byli 2
ředitelé, oba zkušení ultramaratonci Jean-Benoît Jaouen a Christophe
Rochotte. O přísun potravin a péči o naše nohy se staral Julien Rizzotto.
K dispozici měli 3 dodávky, které převážely materiál a zásoby a během celého
závodu nepravidelně občerstvovali závodníky. Ve všední den bylo ráno na počátku
etapy možno, při dobré konstelaci, získat od pořadatelů čerstvé křupavé pečivo.
V první polovině závodu a v posledních etapách jim pomáhala ještě Alix. Ruku k
dílu také přiládál Geoffrey a Vašek. Pořadatelé stihli vše. Ráno vyklidili
tělocvičnu, naložili materiál a zásoby. Pak na ranním brífinku s námi krátce
probrali aktuální etapu. Odstartovali nás. Současně stihali označit trať tak,
že mimo Rey nikdo nezabloudil. Trať byla značena jednak červenobílými
plastickým proužky na všech místech kde hrozilo seběhnutí, dále v kritických
místech šipkami z mouky na zemi a v nejkritičtějších ještě žlutými šipkami ve
výšce očí. Jean-Benoît trávil až 7 hodin v cíli, kde zapisoval výsledky,
současně je vkládal do počítače a posílal na internet. Každý večer po doběhnutí
jsme měli k dispozici výsledky aktuální etapy a většinou i celkové průběžné
výsledky. Oba ředitelé se stíhali také účastnit akcí s novináří a oficiálních
setkární s představitleli etapových obcí.
Dále se závodu sponzorsky zůčastnily firma NESTLE která nám poskytla slavné
dehydratované potraviny Bolino a kondenzované mléko. Síť supermarketů
INTERMARCHE , která byla zdrojem čerstvého i sušeného ovoce a minerálek, firma
AKILEINE, zajistila masážní oleje a spreje pro ty kteří to potřebovali,
Philippe Grizard, zajistili lékárničku první pomoci.
PÉČE O ÚČASTNÍKY
Přímo v cíli každé etapy byl vždy k dispozicí led, na dolní končetiny
unavených běžců a k chlazení piva. Dále zde byla kola, minerálka, melouny,
pomeranče, jablka, broskve. Ihned po doběhnutí bylo k dispozici i teplé jídlo -
Bolino, jednalo se buď o instantní bramborovou kaši s masem nebo špagety s
tomatem. Po určité době, kdy jsme povzbuzovali další dobíhající, jsme se přesunuli
do místa ubyování vzdáleného 0 až 4
km ( 4x jsme doběhli přímo před naši ložnici). Většinou
jsme spali na zemi , v tělocvičnách od supermoderních hal s plovoucími
podlahami o po obyčejné venkovské sokolovny s prkenými podlahami, jednou jsme
použili sál hasičcké zbrojnice. 3x jsme spali v postelích v chatičkách, kde
jsem pociťoval nedostatek místa a měl strach, se zapomenutí nějakých věcí při
ranním odchodu, což se v prostorné v tělocvičně státi nemohlo. Zájemcům, kteří
chtěli spát v postelích zajistili pořadatelé za úhradu (cca 30 €) nocleh v
penzionech či hotelích. Sprchy byly buď přímo v naší tělocvičně, nebo pár kroků
od ní. V cíli 8. etapy Angles-sur-l’Anglin jsem urazil přes město více než 1km
pouze v ručníku kolem pasu, když jsem nepochopil Lucovu informaci o vzdálenosti
sprch. Několikrát jsem se jel sprchovat autem.V St-Cyprien-sur-Dourdou (14.
etapa) jsem zase omylem jel autem do 300 m vzdálených sprch. Uprostřed ložnice
-tělocvičny byl pak na zemi umístěn proviant. Bylo zde vše mimo chleba: Bolino,
voda, minerálka, pivo,kola, kafe, čaj, slazené kondenz.mléko, normální mléko,
oříšky, mandle, sušené meruňky, hrozinky, datle, fíky, banány, pomeranč,
jablka, nektarinky, broskve, vodní melouny, oranžové melouny. Většina nás
závodníků měla varné konvice, někteří si v tělocvičně vždy rozložili komfortní
kempovací soupravy. Pořadateli bylo zajištěno 11 večeří - každou lichou etapu.
Večerka (zhasnutí světla) byla ve 22:00 hodin a budíček (rozsvícení) v 5.30
hod. Někteří dospávali ještě při pomalém běhu během prvních kilometrech.
VLASTNÍ PRŮBĚH ZÁVODU
1. Etapa 28.8.2002, 57
km
Start 1.etapy v Roscoffu byl slavnostní a kvůli fotografování a sdělovacím prostředkum
až v 9.00 (ostatní etapy začínaly ještě za tmy v 7:00 ráno). Všech 26 závodníků
se za vydatného mořského přílivu seřadilo na start před majákem. Za plného
světla byl v tomto rybářském městečku značný ruch. Na trhu se zde prodávaly
dary místního moře (ústřice, chobotnice, ryby a další stvůry) a bretaňské země
(artyčoky, květák). Bylo zde obtížné najít místečko k předzávodnímu vyprázdění
trávícího traktu. Celá skupina vyběhla velmi opatrně a pomalu. Po 4 km jsme proběhli historickým
městečkem St. Pol de Leon , kde jsme se u velké katedrály otočili doleva. Na 12 km jsme přiběhli k řece
Penze s přílivovou vlnou, podél které trasa pokračovala do stejnojmenného
městečka. Po podběhnutí dálnice Morlaix - Roscoff jsme od 23. km pokračovali podél
řeky - zálivu Morlaix do stejnojmenného města na 27.km. Jednalo se první větší
město a měl jsem tudíž obavy z navigace přes něj. Obavy se nesplnily - trasa
zde byla ( stejně jako v ostatních větších městech) kvalitně značená a tištěný
itinetář také (až na některé vdálenosti) souhlasil.Ve městě byl tak velký
dopravní provoz, že jsem zde předběhl a získal náskok na své doprovázející
vozidlo. Další část trasy až do cíle byla klidná mírně stoupající (+175 m) vedoucí lesem s
minimálním provozem. Asi na 42
km jsem běžel s Riou a Bernardem Royem, který měl krátký
cupitavý krok. Do cíle v malém městečku Huelgoatu, obklopeném lesy a s jezerem
jsem doběhl v pohodě na 15. místě v průměrné rychlosti 9.05 km/hod. Ubytovaní
jsme byli v moderní tělocvičně se sprchami. V jezeře,které je ve městě,
nenacházím místo k zaplavání si, zato se kocháme velkými balvany a jeskyní v
místním národním parku.Večeře je servírována kousek od tělocvičny.
2. etapa 29.8.2002, 78
km
Ráno ještě za tmy jsme v 7.00 vystartovali z místa cíle v Huelgoatu. Prvních
20 km
bylo příjemných s mírným převýšením. Po překonání dalšího velkého města Carhaix
následovalo nepříjemných 16 km
po silnici s velkým provozem, kde bylo nutno běžet přísně po levé krajnici a
sledovat chování protijedoucích kamionů. Tento úsek jsem běžel s Hervé a
Filipem, obtížně se zde i občerstvovalo. Za městem Rostrenen začíná klidný úsek
pastorální venkovskou bretaňskou krajinou. Na silnici zde potkáváme ještě
starší auta než na našich vesnicích. Předbíhám zde Karlheinze a dále běžím s
Filipem a Hervé, dobíhá mně zde Luc Dumont. Překonáváme zde metu 100 km. Běžím celkem rychle
i před Riou. Na 50 km
mně poprvé bolí operované tříslo, jeden Brufen to spraví na dalších 900 km. 5 km před cílem v údolí řeky
Blavet doháním Guuse Smita, ale ze zadu mně cupitavým krokem přebíhá Bernard
Roy. Do cíle na náměstí uprostřed města Pontivy dobíhám společně s Guusem na
12.- 13 místě průměrnou rychlostí 9,14 km/hod. Ubytování je dnes v tělocvičně
poblíže Lycea bez večeře. Vaříme konzervu.
3. etapa 30.8.2002, 75
km
Do této etapy vybíhám vzhledem k bolesti v třísle v předchozí etapě velmi
pomalu a s respektem. Z této etapy si pamatuji zámek s krásným parkem v Les
Forges (27. km),
pak následujícé rovinatý lesní úsek, kde mírně poprchá. Etapu absolvuji
pomaličku rychlost 8,656
km/hod. Do cíle v Gueru dobíhám v pohodě s Jacquesem
Martinem na 14. -15. místě . V této etapě odstupují ze závodu Jean Bernard
Paillissier pro celkovou únavu a Bernard Roy (údajně únavová zlomenina
metatarsu). Večeře je donesená do místnosti hned vedle tělocvičny.
4. etapa 31.8.2002, 68
km
Ze této etapy do Chateaubriantu si pamatuji na nádhernou venkovskou krajinu
s cestami bez provozu a krávami, koňmi pasoucími se kolem. Na 46. km vybíhíháme z
provincie Bretaň do Pays de Loire. Prakticky celou etapu doháním
Riu a díky jejim “toaletním potřebám” ji nakonec dobíhám a končíme spolu na 12-
13. místě rychlostí 9.442
km/hod. Dnes opět bez večeře.
5. etapa 1.9.2002, 70
km
Tato etapa do St. Georges sur Loire byla příjemná. Minimální kopečky. Běžel
jsem standartně. Zpočátku těsně před Filipem a Hervé, kteří mně tradičně kolem 30 km předběhli, Mezi 15. a 30. km jsem také předbíhal
Karlheinze pak běžím s Riou přes Freigné (30. km), kolem parku vlevo
za Villemosainem, kde Ria jde na záchod - již ji pak do cíle nevidím. Dobíhám
opět na 12. místě rychlostí 9,363 km/hod. Cíl je v krásném parku v průčelí
zámku, je zde pohodička teplo a ledové pivo. Na večeři jedeme do restaurace -
dnes již i Vašek
6. etapa 2.9.2002, 53
km
Jednalo se o krátkou a rychlou etapu. Startovali jsme proto až v 8.00 hod a
ráno jsme se fotili. Běžím poměrně rychle. Mimo Riu jsou všichní mí soupeři za
mnou. Dokonce i Jean Cloude mě předbíhá až na 7. km - na prvním mostě přes
Loiru. Loira má zde tři koryta, a tak přebíháme přes 3 mosty. Nejvodnatější je
třetí tok, lodě zde však žádné nevidím. Riu dobíhám někde kolem 10. km a tradičně běžíme
spolu asi 15 km.
Hervé , Filip a Luc mně dobíhají až na 38.km. Běžím s nimi a předbíháme dokonce
i Jeana Clouda, který je celý zpocený. Cílové město Doue La Fonataine nás vítá
plantážemi růží a velkým provozem v závěrečných třech kilomoetrech. Do cíle
vbíháme jako trojice na 6.-8. místě rychlostí 10,584 km/hod. Cíl je
u benzinové pumpy. Městečko mně připomíná Borohrádek. Tělocvična je kousek od
cíle. Bez večeře.
7. etapa 3.9.2002, 52
km
Přestože je tato etapa krátká startujeme v 7.00 hod, jelikož bude velký
provoz na silnici pro motorová vozidla, kterou poběžíme prvních 36 km. Na 12 km probíháme městečkem
Montreuil-Bellay, přebíháme řeku a vlevo je hrad se zdobenou bránou. Běžím s
Guusem, který si to fotí. Další úsek je peklo po silnici s protijedoucími
kamiony, vydávájícími strašný vítr. Tento úsek běžím zpočátku s Jeanem Bernard
Paillissierem s Lucem, který sám řidič kamionu na ně mává, aby zpomalily. Kamiony
se snaží, ale jejich jízdní pruh je velmi úzký. Na 20. km vbíháme do provincie Poitou-Charente.
Riu dobíhám až po ukončení dálnice za Loudunem (36.km). Většinu etapy před
sebou vidím Guuse, ale nemohu ho doběhnout. Do cíle v Monts-sur-Guesnes, přímo
pod hradem z 15. století, dorážím 7 minut za ním, na 8. místě s průměrnou
rychlostí 10,368
km/hod . Spíme v tělocvičně u travnatého křiště kousek
od pevnostní zdi. Výborná večeře je v restauraci na druhém konci města tam
jdeme pěšky, spátky mně veze dodávka Filipa.
8. etapa 4.9.2002, 64
km
Začátek je stále po rovině do Chatellerault na 27 km , které je 2. největší
město v této oblasti. Ve městě je před mostem přes řeku La Viene vlevo hrad, kde běžíme
mimo silnici. Filip s Hervé zde běží za mnou, ale s Lucem jim v dalším úseku
utíkám. S Lucem pokračuju celý zbytek etapy, z kopce to ještě jde, ale do kopců
mám co dělat. Vesnička Pleumartin je nahoře na pláni na 51 km. V závěrečném prudkém
seběhu v Angles-sur-l’Anglin pod zříceninu hradu na Luca čekám. Dosáhl jsem
rychlosti 10,72 km/hod.
V cíli je mně zima. Jean mně půjčuje bundu, než přijede Vašek protože Karlheinz
má ztrátu takřka 1 hodinu. Na ubytování se nepamatuju. Opět bez večeře.
Přípitek absolvujeme v sálku u hřiště - jen sladké sušenky, ale tradičně dobré
víno.
9. etapa 5.9.2002, 70
km
Tato etapa vede jen po klidných venkovských cestách. Běžím zde převážně po
pravé straně abych ulehčil šlachám na přední straně levého bérce. Na 17. km překonáváme městečko
le Blanc kolem řeky Creuse. Další městečko Belabré je na 31. km. Dále nádhernou
venkovskou krajinou. Na 54.5. km absolvujeme přesnou 1/2 naší pouti - jsem zde
Vaškem vyfotografován. Na 59.
km vbíháme do provincie Limousin. Prakticky celou
etapu běžím sám a do St-Sulpice-les-Feuilles dobíhám na 10. místě s průměrnou
rychlostí 9,57 km/hod.
Během etapy mě povzbuzuje česky mluvící dvojice emigrantů. V cíli poprchá a je
chladno. Dostávám pizzu a pivo. Na ubytování se nepamatuji, ale na večeři ve
zdejší restauraci po kulinářské stránce nikdy nezapomenu.
10. etapa 6.9.2002, 64
km
Byla to první etapa, která nám ukázala obdivouhodnou přírodu
"zelené" provincie Limousin. Lesy louky pastviny kolem klidné silnice
s minimálním provozem byly pastvou pro naše oči. Na 13. km probíháme větším
městem La Souterraine
dále obdivuji jen samoty a vesničky s osobitou architekturou a zachovalými
románskými a gotickými stavbami. Cíl v historickém městečku Bourganeuf mně vítá
přímo pod věží hradu Zizim. Do cíle dorážím sám na 9. místě rychlostí 9,71 km/hod. Ria,
kterou jsem od půlky etapy neviděl docupitá jen několik sekund za mnou. V cíli
leduji nohy. Po odpoledním spánku se jdeme projít do města a s radostí
absolvuji přípitek s městskou honorací na historickém hradním nádovří. Zde je
již k zakousnutí i slané pečivo.
11. etapa 7.9.2002, 49
km
Nejkratší a další "zelená" etapa. První polovina vedla lesem. Po
příjemném stoupání na Plateau des Millevaches jsme na 22. km uzřeli umělé jezero
Lac de Vassiviere uprostřed lesů v nadmořské výšce kolem 700 m.n. Trať pokračuje
klidnou pohlednou krajinou až do cíle v Peyrelevade. Peyrelevade je horská
"středisková" vesnice a z 1. ročníku TG ji předcházela pověst
nejlepšího etapového města. Pověst nelhala. V cíli nás vítali děti a další
obyvatelé a hostili nás svými domácími dobrotami. Vynikající byl koláč - místní
specialita. Doběhl jsem 8. rychlostí 10,28 km/hod. V cíli
jsem spokojeně na sluníčku ztrávil dlouhou dobu a několik koláčů a dobrot
zapíjených pivem. Vzhledem k vysoké nadmořské výsce jsme poprvné nespali v
tělocičně, ale v chatičkách v kempingu. V kempingu byl rybník kde jsem si mohl
po dlouhé době zaplavat. Na večeři jedeme autem. Před večeří byl přípitek s
místními funkcionáři. Večeře byla vynikající - domácí. Připravili nám ji místní
pod vedením Mistra Pascal Dambona - také ultraběžce. Přestože v noci bylo
chladnou kolem 3 st
C. Don, s lahví vína spal venku pod širákem. V této etapě odstoupil Filip
Favreu pro problémy s Achillovou šlachou.
12. etapa 8.9.2002, 51
km
Opět krátká etapa pokračující přes Plateau des Millevaches až do Meymacu na 22. km. Celkový dojem kazí
velký automobilový provoz na trati. Přes Meymac, starobilé město, běžíme s
Filipem a Hervém kolem fontány, kde Hervé chvíli váha Za Meymacem začíná zatím
největší stoupák, ale po klidných "polních" asfaltovkách. Stoupání i seběhy
jsou krušné a připomínají mně konečně naše terény. Při ostrých sebězích po
nerovném asfaltu a hlavně v levotočivých zatáčkách nemohu pro bolest nártu
běžet naplno - jako většina běžců. Z křižovatky v Pallise na 42 km jsem však závěrečný
seběh a pak výběh mohl běžet naplno. Do cíle na náměstí v městečku Neuvic
dobíhám opět na 8. místě rychlostí 10,66 km/hod. Jsme v nadmořské výšce 612 m.n. V tělocvičně se však
spí dobře.
13. etapa 9.9.2002, 68
km
Startujeme ráno za tmy a při dešti, není však příliš zima. Tentokát vybíhám
v bundě a místo tílka mám tričko. Ze začátku se snažím běžet velmi pomalu a
nepředběhnout Riu ani Karlheinze. Prvních 15 km je seběh po hladkém asfaltu v lese. Pak
přebíháme přes most širokou řeku (přehradu) Dordogne pohled doleva i doprava a
ocitáme se v další provincii Auvergne. Nyní začíná 12 km stoupání, ve kterém
předbíhám Karlheinze a dále utíkám spolu s Riou prakticky až do cíle etapy. Od
města Mauriac na 26. km
začíná silnice s větším provozem. Na 32.km začíná chráněná krajiná oblast
"Parc des Volcans d’Auvergne". K vidění je zde vodopád a zajímavé
skalní útvary, Do cíle v Jussacu příme u naší tělocvičny - ložnice, vbíháme
spolu s Riou, které se to nelíbí a chce závodit. Končíme na 8. - 9. místě
rychlosti 9,65 km/hod.
Tělocvična je krásná a moderní, spíme blízko skla a elektrických zásuvek.
Odpoledne je zde spousta much.
14. etapa 10.9.2002, 71
km
Za ranního chladu vybíháme. Asi 5
km od startu dostáváme od pořadatelů křupavé, ještě
teplé loupáky. Ze začátku to rozbíhám trochu rychleji, abych přes velké město
Aurillac na 8. km,
běžel s Filipem nebo Guusem . Jelikož je to z kopce dolů, nakonec se ocitám
před nimi a běžím zde na 4. místě s Jacquesem. Dokonce zde využívám slušnou
zkratku přes louku v serpentině. Přes město si to řežu podle plánku, kterým nás
vybavili pořadatelé a jako v orienťáku a mohu sledovat pamětihodnosti v okolí.
Aurillac je prakticky spojen s dalším městem Arpajon-sur-Cčre na 13. km, kde po mostě
přebíháme řeku Arpajon, zde mně předbíhá Jaen Cloude. Pak následuje úzká točitá
silnice s poměrně velkým provozem lemovaná stromy - hlavně duby a vlašskými
ořechy. Z Lacapelle-del-Fraisse na 32. km běžíme ve skupince Hervé, Filip a Guus.
Guus nám brzy utíká a v následujícím 10 km klesání utíkám i já. Po klidné lesní
cestě klesáme od údolí řeky Lot. Mimo epizodu s bláznem s holí, který se
později ukázal být jedním s místních pořadatelů je sestup bez údálostí. Vpravo
je vidět do hloubky údolí, na dně kterého je široká řeka, kterou nakonec na 56. km přebíháme po kameném
mostě a dostáváme se do provincie Midi Pyrenees. Těsně za řekou se
ztrácí Ria, která zde z nepochopitelného důvodu odbočila v úhlu 120 stupňů. V
mírném stoupáčku mě dožene Filip a asi po 2 km mně utíká. Posledních 14 km je do mírného kopce
údolím řeky Dourdou alejí Grand Vabre. Nad údolím vlevo je vidět pitoreskní
vesničku Conques. Posledních 7
km "závodím", abych nebyl předstižen Hervém.
Do cíle na náměstíčku v Saint-Cyprien-sur-Dourdou nakonec minutu před ním
dobíhám na 7. místě rychlostí 10,81km/hod. Ria se dnes ošklivě zaběhla a
přibíhá až 2 hodiny za mnou. Do sprch v kempu asi 300 m jedu autem. Ubytováni
jsme v sále přímo u doběhu. Přípitek je na stole před sálem víno je dobré,
koláč je podprůměrný. Navíc jsem po Bolinové večeři. Jdeme se podívat na zbytky
nejstaršího stromu ve Francii.
15. etapa 11.9.2002, 57
km
Začínáme do kopce, snažím se běžet seč mně síly stačí. Před městem Rodez na 28. km je nejprve klesák po
široké silnici. Město je dlouhé a na začátku mě u benzinové pumpy čeká Vašek, na
dohled přede mnou stále běží Filip. Ve městě pak začne prudké stoupání a Filip
se mně ztrácí v dáli. Na konci města po mostě přebíháme řeku Averyon a vbíháme
do města Le Monastere. Následujících 5 km běžim zcela sám, nikde žádný běžec ani
značka, na 36. km
odbočuji vpravo do kopce na polní asfaltovou cestu. Pohledem přes rameno zpět
dolů obdivuji Rodez a jeho katedrálu. Kousek za La-Chapelle-St-Martin na 40. km mně předbíhá Hervé.
Pak následuje seběh k řece Viaur a po proudu řeky dále. Můj předpoklad , že do
cíle v Cassagnes-Begonhes dobehnu piánko po proudu řeky se nesplnil a
posledních 7 km
tvrdě stupáme až do cíle v průčelí radnice, kam dobíhám na 8. místě rychlostí 9,93 km/hod. V kempu, s
avizovanými sprchami, si nejprve zaplavu v bahnitém rybníku s chladnou vodou.
Pak se těšíce se na horkou sprchu slyším nějaký divný řev (ve sprchách je Guus
a Karlheinz). Během sprchování křičím také - teče jen ledová voda. Po umytí
jsem zmrzlý na kost. Venku je teplo a sluníčko, ale Vašek parkuje typicky na
nejchladnějším místě. Hervé raději sprchu ani nepoužije a znechuceně s otcem
odjíždí. Večer po vypití takřka celé sedmičky výborného Sauvignonu Cabernetu se
Hervého otec pokouší podat protest či stížnost. Ubytování jsme v hasičárně, kde
nesmíme pod sebe použít místní žíněnky. Večeře je tentokrát přímo v sále, kde
jsme spíme.
16. etapa 12.9.2002, 51
km
Je to moje poslední v pohodě odběhlá etapa, je rychlá s převážným klesáním.
Na 20. km
probíháme městečkem Requista. Pak je seběh do údolí řeky Tarn kterou přebíháme
po mostě na 26. km
pak následuje příjemné stoupání cca 12 km se seběhem k řece Rance, kterou přebíháme
na 44 km
a pokračujeme dolů po proudu. Pak následuje opět stoupání, kde mně dohání
lehoučký Hervé, snažím se mu stačit, ale v kopci je lepší. Přebíhám metu 1000 km, kde chybí
inzerované šampanské. Pak silnice zase klesá - nakopnu to znovu doháním
Hervého, ale před vesnicí je dlouhý viadukt přes řeku a za ním závěrečné
stoupání až do cíle, které není pro mně stavěné - navíce mně začíná bolet pravé
tříslo. Cíl je v St-Sernin-sur-Rance naproti Le Grand Hotel Carayon u
sošky divokého dítěte, které bylo ve zdejších lesích nalezeno v 19. století.
Dobíhám na 8. místě rychlostí 10,91 km/h. V kavárně hotelu dostáváme
obloženou Bagetu, pokulhávám. V kempu neteče ve sprchách tentokrát vůbec žádná
voda, koupu se nakonec v řece Rance u kempu. Večer jsme s Vaškem pozváni na
barbecue nad městečkem. Spíme na dřevěném jevišti, bolí mně tříslo.
17. etapa 13.9.2002, 73
km
Jedná se o velmi dlouhou a nejtěžší etapu. Značné převýšení - převážně
vzhůru a bolesti v třísle mě vedou po startu k velmi opatrnému tempu. Z místa
startu v nadmořské výšce 302 m.n.
běžíme kousek z kopce k řece Rance - to mi ještě jde. Pak začíná 26 km mírného a táhlého
stoupání na Col de Sié (999 m).
Zjišťuji, že ani při pomalém tempu téměř nemůžu běžet. Všichni běžci, se
kterými ze začátku pravidelně začínám mně mizí neodvratně v dáli. Udolává mně i
Trond, Peter a nakonec i Stephanie. Beru si jeden brufen. Se Stephanií nakonec
držím krok, a ze zadu se blíží Eric Krea. S Col de Sié je 5 km seběh do města Lacuane,
tentokrát již ani z kopce neběžím, jak bych si představoval. Za Lacuane (31 km) je pro mně celkem
přijatelné 4 km
stoupání na Col du Picotalen (1004
m) nejvyšší bod Transe Gaule. Nahoře poprchá a mně je
celkem zima. Musím se přezout, protože v botě mám kamínek. Na 40. km přebíháme do další
provincie Languedoc-Roussillon. Cesta do města La Salvetat-sur-Agout na
51. km
je pro mně utrpením. Nemůžu běžet rychle, je mně zima nikde není žádný
závodník. Naštěstí mám zázemí ve Vaškovi. Pak následuje další prudký stoupák na
Col de la Baraque
(951 m)
na 58 km.
Stále klušu, ale jen co noha nohu mine. Pomalu sbíhám do sedélka, kde před
sebou vidím postavu, která je ještě pomalejší než já - je to kráčející Jean Cloude.
Trvá mně však věčnost, než ho doženu. Na posledním vrcholu Col du Cabaretou (941 m) na 62. km si dávám pivo a
snažím se seběhnout výškový rozdíl 621 m během 11 km dolů do
St-Pons-de-Thomičres (nadm.výška 320 m). Dostávám se do cíle na 12.místě rychlostí
8,6 km/hod
, Je mi zima a mám hlad. V cíli sním nějaký perník a paštiku. Za chvíli začíná
pršet. Spíme v chatičkách velmi daleko od auta (asi 100 m) a tříslo mně hodně
bolí. Večeře se podává kousek od ubytování a je výborná. Po večeři přichází
pravé šampanské, které jsme si zasloužili na 1000 km, nemám na ně moc
chuť, naštěstí Vašek má.
18. etapa 14.9.2002, 70
km
Do poslední 70 km
etapy se startuje s důvodů novinářů v cíli a slavnostního vyhlášení ve dvou
sledech. První část pomalejších běžců startuje již v 5.30 za hluboké tmy a
druhá část až v 8.00. Já jsem startoval až v 8.00 hod. Při ranním balení jsem
výrazně kulhal a nebyl jsem schopen ani si odnést kufr do auta. Vypadalo to
tragicky. První brufen jsem si vzal již 20 minut před startem a postupně jsem
se rozběhl. Běžel jsem na posledním místě. Vrchol kopce na 10. km Col de Ste Colombe (634 m) jsem celkem v tempu
vyběhl. Byl to poslední kopec a odtud měla vést cesta jen dolů ke Středozemnímu
moři. Na 18. km
byl inzerovaný výhled na náš cíl - Středozemní moře - viděl jsem nějakou mlhu -
mohlo to být moře. S kopce sbíhám netypicky pomalu, ale přesto nakonec doháním
Jean Bernarda Paillissiera, který běží mimo závod, jelikož vzdal ve 3. etapě.
Chvíli běžíme spolu a pak se mu na delší dobu vzdaluji. Krajina je zde jiná,
středozemská, roste zde méně vegetace a všude se zde pěstuje víno. Začíná být
pěkně vedro. Na 27. km
mně dohání Peter, takže jsem nevyběhl poslední. Spolu pak pokračujeme až na
začátek Narbonne na 50. km.
Na 39. km
přebíháme Canal du Midi, spojující Atlantik se Středozemním mořem - je zde
kalná voda a spousta lodí. Zde si beru také další Brufen. S Peterem jsem se
rozběhl a běží se mně velmi dobře. Nabývám optimismu a věřím, že ke
Středozemnímu moři doběhnu. Přes město Narbonne již běžím sám zpočátku v dobrém
tempu. Míjím radnici a katedrálu. Zde snad poprvé mám navigační obtíže. Na
konci města na posledním kruhovém objezdu, kde mně chybí již jen 14 km je obrovská amfora ,
znak města Narbonne, jejíž maketu dostaneme při vyhlášení. Zde potřebuju další
Brufen. Dohání mně zde Jean Bernard a až do cíle běžíme spolu. Asi na 60. km začíná něco, s čímž
jsem nepočítal. Místo postupného seběhu dolů k pláži nám v cestě stojí ještě
velké, nikde neinzerované stupání do Massif de la Clape. Po urputném
vyběhnutí nahoru pak již vidíme pod námi azurové moře.Zbývají poslední
kilometry a metry. Do cíle za mohutných ovací dobíháme spolu Jeanem Bernardem.
Jsem nakloněný doprava a můj "triumfální" finiš není vůbec ladný a
připomíná běh trojnohého psa. Nakonec to mám za sebou. Tuto etapu dobíhám na
16. místě rychlostí 9,04
km/hod.
Na pláži je slavnostní atmosféra, svítí sluníčko nebe je modré a já přestože
bych měl být šťastný, že jsem tuto akci zdárně dokončil a doběhl, mám smíšené
pocity protože silně kulhám a cítím značné poškození svého těla. Navíc, nevím
kde jsem udělal chybu (vybral jsem si špatný typ operace? nevhodně jsem se na
tuto akci připravil? Běžel jsem poslední etapy příliš usilovně?). Zaplaval jsem
si v moři a pak jsme na sluníčku čekali na slavnostní vyhlášení. Slavnostní
večeře byla v nóbl podniku, ale byla nejslabší ze všech. Seděli jsme v
otevřeném atriu a překvapila nás strašná zima, jaku jsme na středozemním
pobřeží neočekávali. Byl jsem v šortkách a krátkém tričku a ani po červeném
víně jsem se nazahřál. Guus mně půjčil bundu. Ubytování bylo komfortní v
chatové osadě Olofys, nedaleko od pláže. Ráno jsem se však pro bolest v třísle
nemohl postavit na nohy. Chůze byla nemožná. Kdyby závod pokračoval musel bych
odstoupit. Jen díky Vaškovi jsem se rozkulhal a mohl být dopraven na pláž, kde
jsem 2 dny plaval a rehabilitoval.
POTŘEBY K ZÁVODU
Během příprav jsem nevěděl do čeho jdu a mimo informace o vysokých cenách
jídla ve Francii jsem neměl žádné přesnější informace o zajištění závodníku.
Proto jsem před závodem nakoupil spoustu potravin a tekutin pro vlastní
občerstvování během závodu a pro dobu regenerace. Doma nakoupené oplatky,
sušenky, musli a různé jiné dobroty mně spolu s ovocem od pořadateů k jídlu
během etap bohatě stačili. Z domu přivezené tekutiny (minerálky, pivo, sirupy)
jsem mimo energetických nápojů nemusel používat vůbec, vše bylo zajištěno
pořadateli. Iontový nápoj jsem si zpočátku připravoval před etapami z kuchyňské
soli a sirupů, očekávané vedro se však nekonalo, tak jsem asi 3/4 závodu
popíjel komerčně vyrobený iontový nápoj "Unisport", který chutnal
velice dobře. Občerstvoval jsem zpočátku etapy po 12 km a ke konci dle počasí i
po 4.5 km.
Vzhledem k trvání závodu jsem si dokonce pořídil i potravinové doplňky. Ráno
před snídaní jsem požil extrakt z jinanu dvoulaločnatého, během závodu jsem do
sebe vždy dostal nějaký kofein buď v Coca -cole nebo energetickém nápoji typu
Erectus či Semtex. Ihned po doběhnutí jsem se snažil spolykat 3 tbl
aminokyselin leucin, isoleucin, valin, které mně došly 3 etapy před cílem.
Průběžně jsem polykal Preventan a antioxidanty (E-vitamin a Uvagen). Na noc
jsem buď pil třezalkový čaj nebo polkl 1/2 tablety na spaní. Přední stranu
bérců jsem si uprostřed závodu spíše preventivně ošetřoval Fastumem a Flectorem.
Když bylo v cíli teplo tak jsem si tato místa obložil ledem, protože to dělali
všichni. Puchýře jsem žádné neměl. Ostatní je měli ošetřeny nějakou divoce
červeně zbarvenou vodičkou. Masáže moje nohy žádné nevyžadovaly. Ráno před
etapou jsem nohy vždy namazal lanolinovou mastičkou. Měl jsem k dispozici 6
párů bot různých značek, které jsem na etapy střídal, ke konci jsem pak
používal jen 3 nejoblíbenější. Sklon nohou (supinace - pronace) jsem průběžně
měnil klínováním vložek a lepením klínů na podpadek. Snad jsem tím předešel
větším obtížím. Stačili mně 3 páry ponožek, z nichž jsem jedny roztrhal. Celý
závod jsem běžel v jedněch velmi volných černých trenkách. 16 etap jsem běžel v
lehkém tílku, 2 etapy v triku. Horské etapy s chladnými rány jsem začínal v šusťákové
bundě, kterou jsem si během prvních 3 - 5 km sundával.
POZNÁVÁNÍ FRANCIE
Během dostatečně dlouhé doby jsem se přesvědčil, že Francie je krásná a
rozmanitá země s příjemným počasím, výborným jídlem a pitím a přátelskými
lidmi. Během své cesty jsem poznal pobřeží Bretaně se skalnatými mořskými útesy
a divokým přibojem a monumentálními kamenými memphiry, jakoby vytvořenými
nadpozemskými bytostmii . Pozoruhodné byly zdejší keltské kamenné domy
připomínající románský sloh. V přístavech kotvilo množství rybářských lodí.
Zajímavé byly i bretaňské zemědělské vesnice ve vnitrozemí. Kolem trasy na nás
kývaly a bučely krávy různých plemen. Pasoucím koním bylo na očích vidět, že se
k nám chtějí přidat, ale ohrada jim to nedovolovala. Upravené městečka a pitoreskní
vesničky plné kytek, se nám chlubily zachovalými sakrálními stavbami všech
slohů. Lidé, které jsem potkával na celé trati byli velmi přátelští a slušní, a
vůbec se nepodivovali nad "běžícími blázny" jak mají ve zvyku lidé v
našich končinách, ale všichni nás přátelsky zdravili a vítali . Vzhledem ke své
kvalitní posádce jsem žádnou jinou pomoc nepotřeboval. Závodnící bez doprovodu
byli často mile občerstvováni domorodci.
V další části závodu asi od 5.etapy v provincii Pays de Loire bylo spoustu
času na obdivování kulturní krajiny. Trasa byla lemována loukami s parkovou
úpravou solitérními velkými stromy (duby, jedlé kaštany, jasany) . Občas na nás
vykoukl nějaký krásný zámek Krajina mně připomínala naše Babiččino údolí, ale v
nesrovnatelně větším měřítku. Řeky přes které jsme přebíhali byly velmi vodnaté
s častou říční dopavou. Mosty často kamenné ozdobené, ale žádný se nevyrovnal
Karlovu mostu v Praze nebo mostu přes řeku Brtnici na Jihlavsku. Nejvíce mně
učarovala krajina v provincii Limousin (10. až 12. etapa). Cesta zde příjemně
ubíhala převážně listnatými lesy s nejrůznějšími stromy, z nichž některé jsem
nedokázal určit, ani když jsem zpomalil. Lesy střídali louky a pastviny s
dobytkem. Poslední tři etapy dali našim nohám a plicím najevou, že Francie není
hornatá jen v Alpách a Pyrenejích, ale má značné výškové rozdíly i tam, kde by
to jeden neočekával. Kopce zde na rozdíl od našich nebyly nijak prudké, žádné
zpomalování tempa nebo dokonce chůze nepřipadalo v úvahu. Jednalo se o táhlá,
relativně mírná stoupání - až 26
km v jednom zátahu. Vrcholy pak byly tak ploché, že
nebylo vždy jasné, zda už jsme nahoře. Tělo to však většinou poznalo. Horší to
měl Vašek ve škodovce, která místo na vrcholu Col du Cabaretou, kde jsem si
před klesáním chtěl dát pivo zastavila v sedle před ním. Poslední etapy,v
provinciích Midi-Pyrénées a Languedoc-Roussillon, přestože v horách, již
připomínali mně známější krajinu okolo Středozemního moře ( Korsika, severní
Itálie). Stromy zde ustupují pichlavým křoviskům (macchie) a suché trávě. V
poslední etapě probíháme vinařským rájem. Obě strany silnice zde lemují
rozsáhlé vinice se zrajícím bobulemi bílého a červeného tekutého zlata Francie.
Francouzská kuchyně a víno
byl jeden z důvodů proč jsem se na Transe-France vypravil, a vskutku na tuto
zkušenost moje chuťové pohárky nidky nezapomenou. Při slavnostních přípitcích a
během večeří jsem měl možnost ochutnat širokou škálu vín. Bílá byla srovnatelná
s nejlepšími moravskými víny. Červená však neměla mezi našimi víny konkurenci. Mnoho
závodníku, většinou mladších, víno nepilo, byli to tzv. "vodaři".
Zato jejich doprovázející posádky tento handicap většinou vyrovnávali. Večeře
tvořily čtyři chody a vždy byl bohatý výběr mezi předkrmy hlavními jídly i
přílohami, před moučníkem předcházel tradičně výběr několika kvalitních sýrů.
Každá večeře trvala minimálně 2 hodiny a mezi chody byl při vínu a konverzaci
dostatek času k vytrávení. Množství potravin (včetně ovoce, a přivezených
konzerv), které jsem ze strachu z energeticko - proteinové malnutrice pozřel
bylo extrémní a přesto jsem neměl žádné střevní obtíže, jak se občas stává při
obdobných akcích.
Odlišné od našich zvyků
bylo pohodové řešení problémů. Vše šlo v klídku nic nespěchalo. Na plánované
schůzky, včeře, apod. se zásadně nechodilo včas. Nikomu (ani starostům měst)
nevadilo čekat třeba 20 minut po stanovené době , než se dostaví všichni
pozvaní. Nikde nebyl znatelný nějaký řád. Všechno však nakonec fungovalo a
vyřešilo se vždy s úsměvem.
CELKOVÉ VÝSLEDKY:
jondrus@centrum.cz